Aktuální číslo
LISTOPAD 2017: DRIVE

REZIDENCE

Ve středočeských Čelákovicích povstala téměř z popela jedna z nejvýznamnějších staveb první republiky. Volmanova vila, jež se nachází uprostřed rozsáhlého přírodního parku, připomínala poslední léta spíše squat než luxusní rezidenci, kterou bývala na konci třicátých let minulého století. Roky vystavení nepřízni počasí a vandalům se na unikátní stavbě historického významu podepsaly více než dramaticky. Po dlouhých přípravách a náročné renovaci, jež trvala více jak patnáct let, byla vile navrácena její původní předválečná elegance, kterou jí v roce 1939 vtiskla dvojice mladých architektů Jiří Štursa a Karel Janů.
„Vlastníci vybírali pro rekonstrukci vily a dostavbu areálu, který postavili architekti Štursa a Janů pro továrníka Volmana v roce 1939, z několika kanceláří. V náš prospěch rozhodla zkušenost s podobnými projekty a obrovská chuť se na oživení stavby podílet,“ popisuje tuto výzvu architekt Marek Tichý ze studia TaK. Architektura vily ukazuje syntézu jednotlivých proudů evropské moderny z počátku 20. století i význam a sílu první republiky. V kontextu české i evropské modernistické architektury zaujímá dům výjimečnou pozici. Je příkladem nového uvažování o architektonické formě doby a dokladem, jakým způsobem se proměňovaly názory tehdejších progresivních architektů. Centrem teoretických debat československé architektury byla během dvacátých a třicátých let především avantgardní skupina Devětsil, v jejímž čele stál teoretik, výtvarník a vizionář Karel Teige. Zastánci Teigeho filozofie vyznávali tzv. vědecký funkcionalismus a zaměřili se na architekturu jako na nástroj při budování nové moderní společnosti. V opozici pak byl tzv. emocionální funkcionalismus, jehož stoupenci nadále věřili ve výtvarnou kvalitu architektury, experimentovali s tvary a pod vlivem výtvarného umění tvořili architekturu jako poezii. Volmanova vila ukazuje střet obou ideologií. I přesto, že se ve svých článcích a názorech mladí levicoví architekti Janů a Štursa přikláněli spíše k levicovému pojetí architektury, projekt vily přijali jako výzvu k čistě výtvarným experimentům. „Osud domu je mimořádně dramatický, je obrazem smutného příběhu devastace české společnosti po roce 1948,“ zmiňuje Tichý. Volman žil ve vile jen krátce, do své smrti v roce 1943, jeho dcera Ludmila se svým mužem Jiřím Růžkem pak i v průběhu celé války. Po roce 1945 ale začalo pronásledování rodiny, která byla označena za imperialistického nepřítele. Proto emigrovala. Volmanův závod byl poté i s vilou znárodněn a stavba byla využívaná jako mateřská škola. Po roce 1990 byla navrácena Jiřímu Růžkovi, který však neměl díky svému pokročilému věku sílu se o ni starat. Vila zpustla a začala chátrat. Až v roce 1998 ji koupila skupina podnikatelů – společnost CZ TECH, která se věnuje výrobě obráběcích strojů, a je tak pokračovatelem volmanovské strojírenské tradice. Proto považovala rekonstrukci za svou morální povinnost. tak2002.cz

TEXT: ADAM ŠTĚCH. FOTO: ALEŠ JUNGMANN.